Digitální demence a antidigitální džihád Manfreda Spitzera | Kapitola 4
Seznam kapitol
Přečetl jsem za vás pamflet antidigitálního džihádisty Manfreda Spitzera „Digitální demence“. Trpěl jsem za vás, abyste vy nemuseli: Tato náboženská kniha, maskovaná za „neurovědecké poznání“, je klasickou ilustraci, jak můžete oklamat většinovou populaci, aniž byste k tomu potřebovali jakákoliv digitální média.
Nejde jen o to, že autor nemá televizi a je na to hrdý, jeho rozhled obecně je velmi omezený. Představte si, že by někdo napsal knihu o nebezpečích automobilismu a tvrdil v ní, že první auta se objevila ve dvacátých letech. Považovali byste ho za věrohodného? Asi ne, co? I když třeba nevíte, kdy přesně první auto vzniklo, tak máte jistě v paměti vzpomínku na filmové dokumenty z První světové války, ve kterých jsou náklaďáky anebo slavné taxíky, které vozily z Paříže Francouze do bitvy na Marně. Už z toho vyvodíte, že zjevně šlo už tehdy o fenomén relativně masový – a taky víte, že První světová nebyla ve dvacátých letech. Takže jak věrohodný je autor, který něco takového publikuje v knize?
A teď si představte, že před sebou máte knihu „vědecky rozebírající“ rizika digitálních technologií, kde se dočtete na straně 177 takovéto tvrzení, týkající se studie sledování audiovizuálních médií žáky z 80. let: „Vzhledem ke stáří těchto údajů (žákům bylo patnáct let v letech 1987/88) umožňuje studie přisuzovat tento efekt jen televizi. Jiná audiovizuální média tehdy prakticky ještě neexistovala.“ Páni! Pokud neměl autor doma televizi, tak patrně neměl v 80. letech ani domácí počítač. Nicméně pokud chodil do města, anebo si prohlížel reklamní letáky, musel detekovat, že 80. léta představovala boom digitálních médií, ať už šlo o domácí počítače, konzole, kapesní videohry, všechna možná videa či laserdisc.
Ve skutečnosti byla zábavní elektronika v roce 1988 dostupná koncovým zákazníkům už téměř dvacet let. Domácí konzole bylo možné koupit od roku 1975, od roku 1982 se v Německu prodaly tři miliony Commodorů 64 a v letech 1987/88 se už v Německu prodávalo Atari ST, které se pro tento typ stroje stalo nejsilnějším trhem vůbec. A vůbec, v 80. letech existoval videotext, Minitel, ale i BBS anebo mobil! Osmdesátá léta se od současné doby liší hlavně cenou a dostupností technologií, pokud jde o varietu jednotlivých zařízení, jsou dnešku velmi podobná!
A nejde tu jen o fakta, která jsou v knize špatně. Přestože autor neustále zdůrazňuje o potřebě přemýšlet a o nutnosti správně zpracovávat informace, je myšlenková konzistence knihy zcela tragická. V podstatě neustále narážíte na to, že autor vyvrací sám sebe. Jako ilustraci použijme myšlenkovou perlu ze strany 192, kde se autor naváží do „Generation Google“
„Autoři studie pokládají za výstižné, že Generation Google je vlastně generací Ctrl+C a Ctrl+V. V tomto názoru je utvrzuje spousta referátů a seminárních prací stahovaných z internetu, jakožto i nestydaté případy plagiátorství, odhalované zejména u politiků. Naštěstí u nás v Německu, ale například ani v Maďarsku nevládnou „italské poměry“ – italská ministryně spravedlnosti Mariastella Gelminiová získala svůj doktorát podvodem, a přesto zůstala v úřadě –, nýbrž hluboký respekt před akademickou prací. Maďarský prezident Pál Schmitt musel odstoupit poté, co mu dokázali, že minimálně 197 stran ze své dizerace o 215 stranách opsal od jiných autorů.“
Nuže, opět přichází intervence Google:
- Mariastella Gelmini, narozena 1973
- Pál Schmitt, narozen 1942
Na straně 189 definuje Spitzer Generation Google jako osoby narozené po roce 1993, takže jediné, co dokazuje, je fakt, že se opisovalo vždycky. Jak souvisí Generace Google s politiky o jednu až tři generace staršími, lze pochopit jen těžko, o poznání hůře se chápe ještě chvála na německé poměry, lepší než ty italské, protože souvislost této myšlenky s problematikou globálně dostupných digitálních médií je zhola nejasná.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
