Blíží se den, kdy skončí kino?

Kino bývalo masivním fenoménem. Za velké hospodářské krize v USA měla klimatizovaná kina přímo společenskou funkci, protože jimi nabízená zábava vzdalovala deprimovaný lid revoluci. V Sovětském Svazu kino šířilo propagandu a formovalo názory. Protože se oficiální pohled na propagandu postupně měnil, měnil se také tón filmů, které za bolševika šly, osobně mě fascinuje proměna interpretace Němců z komediální polohy zobrazené například ve fantastickém válečném thrilleru (jestli se to tak dá říct) Tankisty (1939) do zlověstné a nakonec přímo démonické poválečné podoby.

Kino skutečně mapovalo vývoj společnosti a do značné míry diktovalo, co zrovna frčí. Částečně to bylo tím, že šlo o relativně dostupnou společenskou zábavu pro široké vrstvy, kde se zvláště na menších městech setkala městská honorace s obyčejným lidem. Oproti elitářskému či naopak rebelskému divadlu to bylo do jisté míry usazené, kino vždycky bylo spíš o mainstreamu.

V USA představovala fenomén Drive-In kina, kam jste zajeli s károu, dali si do auta reproduktor a dívali se na filmy obvykle poněkud pochybné kvality. Byl to úžasný kulturní fenomén, zvláště u teenagerů v 60.–80. letech, protože to mělo řadu specifik. Jak uvádí ve fantastickém dokumentu Drive In Maddness herečka Lienna Quigley, „hlavním účelem drive in kina bylo to, že jste měli kam před rodiči vypadnout se svojí drahou polovičkou a měli jste v autě soukromí, takže ty filmy stejně nikdo moc nesledoval“. A taky jste se připravovali na odboj, protože jste se naučili pašovat do kina kámoše v kufru svého auta a dostat je ven teprve až zhasla světla. Mírně sentimentální dokument popisuje fenomén „té opravdové Ameriky“ ze 60. a 70. let, který jsme za bolševika v mírně idealizované formě obdivovali.

Kino představovalo fenomén i u nás. Za socialismu bylo sice cenzurované, ale pokud nějaký film komunistickým procesem prošel, mohli jste si ho vychutnat oproti televizi v naprosto nevídané kvalitě. Pravda, západní filmy prošly pouze za předpokladu, že kritizovaly vykořisťování dělníků nadnárodními trusty, takže mám pocit, že Ridley Scott Aliena psal trochu tak, aby prošel i na komunistických trzích. Co neprošlo režimní cenzurou, muselo se sledovat na kopiích kopií kazet VHS na přehrávačích patřících šťastným majitelům. To nejlepší, v co jste ale mohli doufat, byla poněkud barevná televize s obvykle opravdu rozjetými barvami.