Úvaha: Ničíme sbíráním naši historii?
Seznam kapitol
Nesnáším ty okamžiky, kdy mi pod rukama umře ještě před chvílí funkční počítač. Tiché pohřbení neúspěšného pokusu o opravu je asi běžný denní chleba servisáka, jenomže tam umře stroj relativně nový a snadno nahraditelný. Když vám vyhoří třicet let starý unikát, je to tristní. A někdy je to škoda nenahraditelná.
Počítače mají omezenou životnost, jakkoliv se nám snaží science fiction tvrdit něco jiného. Jejich životnost je srovnatelná spíš s životem psa než člověka. Deset let pravděpodobně vydrží, tedy pokud jste si nekoupili stroj nesmírně lidové značky a nebo naopak stroj nesmírně luxusní značky, u nějž představují pojmy „oprava“ či „údržba“ urážky vhodné pro lidové vrstvy. U takových strojů jste omezeni buď životností nejslabší komponenty (typicky baterie) a nebo tak zvanou životností morální, což je pojem vynalezený marketingem proto, abyste si kupovali nové věci dříve, než je opravdu nezbytné.
Typickou nejslabší komponentou historických počítačů jsou elektrolytické kondenzátory, které vysychají. Jejich životnost je kolem dvaceti let a po té době hrozí, že dojde k jejich výbuchu a zahoření, což je opravdu nepříjemná věc. Pokud bouchne velký kondenzátor v napájecím zdroji, je to šlupka, že máte pocit, že vám v pokoji někdo práskl dělbuch. Proto také lidé, kteří sbírají arkádové automaty, pravidelně vyměňují kondenzátory za nové. Desítky, stovky kondenzátorů. Je to takové nekončící hobby, práce typu odletovat – naletovat.
Další typickou komponentou, která vám selže, je harddisk. Selhání disku nemívá tak dramatický nádech, zato je často katastrofické. Harddisky mají velmi nepříjemnou tendenci odejít z „plné funkčnosti do úplné nefunkčnosti“ během jediného okamžiku, což z nich dělá noční můru pro každého správce IT oddělení. Nějakých patnáct let sice harddisky mají self monitoring, ale dodnes jsem si nevšiml, že by to nějak výrazně pomáhalo předcházet ztrátě dat. Dost běžným problémem u velmi starých harddisků je potom „smrt ve spánku“, kdy vám disk jednoho dne jednoduše nenaběhne. Náhrada starého SCSI nebo MFM harddisku je velmi obtížná věc, často musíte lovit v zahraničí na Ebayi a nebo se musíte obrátit na sběratelská fóra, kde se dají občas sehnat moderní řadiče pro SD nebo CF karty, kterými původní disk nahrazujete. Vzhledem k tomu, že se takové disky už nevyrábějí, je jenom otázkou času, až časem umře i poslední živý kus a nikdy žádný jiný už fungovat nebude.
Podobně limitovaný je i život čipů. Většina zdrojů uvádí očekávanou životnost kolem třiceti let provozu za předpokladu, že nebudete systém vystavovat teplotním šokům a přehřívání. Pokud jsou komponenty přehřáté, tak se jejich životnost zkracuje více než desetkrát a můžou vám odejít ještě v záruce. Důvod, proč dnes ještě tolik osmibitů a starších počítačů funguje, je patrně v tom, že se jejich čipy v podstatě skoro vůbec nezahřívají – většina procesorů až do 386 často vůbec žádné chladiče neměla. Jenomže u velmi starých strojů byly další problémy, jako například ztráta obsahu paměti EPROM nebo mechanický rozpad u keramických pouzder.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
