Pozvánka: Tři skupiny počítačů podivných, vyhynulých
Seznam kapitol
Když jsem sestavoval novou výstavu pro Alza Muzeum o historii knihy a písma, narazil jsem na tři zvláštní kategorie počítačů pro zpracování textu. Jedna kategorie vypadala smysluplně, ale neuspěla. Druhá byla populární, jenže zastarala. A třetí, nejdivnější, vyhynula také, ale vedla k počítačům, které dnes máme všude kolem sebe.
První skupinou, tou, co vypadala strašně smysluplně, ale nevedla vůbec nikam, je inteligentní psací stroj. Je to velmi zvláštní zařízení, které vzniklo tak, že se do luxusního elektrického psacího stroje zabudoval počítač, který jaksi asistoval v primární funkci stroje, totiž v sepisování dopisů. Inteligentní psací stroj se vyvíjel svým způsobem zcela opačně, než počítače, a i když dospěl ve své nejrozvinutější podobě do velmi podobných tvarů a funkcí, jeho evoluční trajektorie je naprosto jiná.
Na začátku byl mechanický psací stroj, který měl ten problém, že rychlost typů (kladívek s písmenky, které buší do pásky), je omezená. Po každém klepnutí do klávesy mechanika převede sílu úderu přes páky až k typu, který vymrští proti pásce – a po úderu vlastní vahou padá typ zpět. Tento pohyb vyžaduje určitý minimální čas, který je shodou okolností dost dlouhý i na pokročilého psavce, takže hrozí, že bude bušit do kláves tak rychle, že se typy začnou srážet a zasekávat.
Legendární psací stroj Royal, zdroj
Tento problém se objevil už v polovině 19. století a vedl ke vzniku klávesnice QWERTY – ta je navržena tak „antioptimálně“, aby rychlost psaní byla pokud možno co nejmenší. Ne že by to pomohlo, lidi se učili psát rychleji a rychleji a už na začátku 20. století bylo jasné, že tento „designový hack“ prostě nefunguje. V té době vznikla celá řada jiných návrhů rozložení, z nichž asi nejznámější je Dvorakovo rozložení, které vzniklo v roce 1936. Nicméně v té době bylo už QWERTY tak usedlé, že s námi zůstalo, i když už to nemá žádné opodstatnění. (A dokládá to smutný fakt, že sebenesmyslnější věc, která nás doprovází dostatečně dlouho, se stane součástí kulturního dědictví a nelze se toho jen tak zbavit.)
Řešení problému s rychlostí psaní představoval elektrický psací stroj. Ten využíval typové kolečko (kopretinu) a nebo kulovou hlavici, která umožňovala velmi rychlé psaní s 10ti až 20ti údery za sekundu, s nulovým rizikem zaseknutí a díky využití bufferu se dalo teoreticky psát ještě mnohem rychleji – psací stroj si pamatoval každý stisk, jako bufferovaná klávesnice. Vývoj elektrického psacího stroje se záhy rozdělil na dvě větve – jeden pokračoval ve vývoji na kancelářský nástroj, zatímco druhý se stále více kamarádil s počítači a časem se změnil na klasickou klávesnici a tiskárnu.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
