Úvaha: Co vydavatelé dělají špatně? Neučí se od kolegů z porna | Kapitola 4
Seznam kapitol
Žijeme v pozoruhodných dobách. První demonstrace proti ACTA skončila neslavně, zato ta, která proběhla v sobotu, vypadala skutečně impozantně. Už to není „skupinka exotů připomínajících ztracené turisty“ – počet lidí prý přesáhl 2000. A nejen to, „piráti“ také přednesli čtyři požadavky, které kupodivu vůbec nezní nelogicky nebo hloupě...
Četl jsem celé baterie rozhovorů, ve kterých distributoři vysvětlovali, že „bez DRM to nejde“ a že se „DRM nakonec prosadí“. Jenomže iTunes ukazují, že „bez DRM to jde“. A Netflix ukazuje, že zcela neomezený přístup k obsahu může být levný. Jedna ze zvláštních věcí, která mě nepřestává fascinovat, je opakovaná neschopnost vydavatelů najít funkční prodejní model, který bychom nepovažovali za pro zákazníka inzultující. Přitom je zde příkladů mnoho, například pornografický průmysl, který v digitální distribuci rovněž vyzkoušel řadu modelů a otestoval už dávno ty samé chyby, které se pokouší dělat normální vydavatelé dnes. Odhlédneme-li od obsahu pornografických filmů, tak se jako zboží od těch normálních moc neliší, je to prostě jenom video o určité délce a rozlišení. Pornografové jsou ve srovnání s tradičními vydavateli mnohem dravější a odvážnější, takže do značné míry provádí „průzkum bojem“. Traduje se, že úspěch systému VHS byl založen na tom, že si jej pornografové zvolili a prý i BluRay se díky tomu prosadil. No nevím, podle současné situace se spíš zdá, že pornografové fyzická média opouštějí a zaměřují se na digitální distribuci.
Zatímco velcí vydavatelé tvrdě pracují na tom, aby do myslí lidí implantovali představu, že „licence k domácímu sledování“ je svázána s fyzickým médiem, pornografové si s podobnými blbinami hlavu nelámou – u dávno u nich převládlo flat-rate (zaplatíš předplatné a co si staháš, to je tvoje). Ono prodávat filmy na fyzických nosičích a pěkně za každý nosič skásnout „poplatek za licenci“ je nepochybně nesmírně výnosné. Člověk by skoro řekl, že by bylo logické, aby to bylo oddělené. Koupíte si film na DVD za 500 Kč, cena za médium je circa 20 Kč i s krabičkou a tedy poplatek za licenci je 480 Kč. Protože je na DVD DRM a tudíž si ho kopírovat nesmíte, mělo by být možné zajít s rozbitým DVD do obchodu a tam ho vyměnit čistě za cenu fyzického média, tedy za oněch 20 Kč. Licenci jste přece už zaplatili, jenom ten nosič se rozbil. Doporučuji si to vyzkoušet v praxi – všechny ty řeči o „platbě za duševní vlastnictví“ se vytratí jako pára nad hrncem a prodejce vám bude vysvětlovat, že zničit si DVD je přece to samé, jako si třeba rozbít pračku. Zdá se tedy, že v rámci zvýšení výnosnosti je DVD považováno za jakýsi filigránský šperk, jehož struktura je u každého kusu zcela unikátní a proto každý kus musí být tučně poplatky oceněn.
To samé platí pro různé formáty. Když si kupujete film v HD, zaplatíte za BluRay jednou, za DVD podruhé (a to obvykle jinou cenu) a za UMD či SD či kýho čerta „mobilní“ fyzický nosič znova. Dílo je to samé, herec je ten samý, i vydavatel je ten samý. I zákazník je ten samý, ale pokaždé platí znova a vydavatelé na tom nevidí nic špatného. To pornografové s tím takový problém nemají, můžete si stáhnout ten samý film jak v HD kvalitě, normální a nebo třeba pro iPhone (legendy o absenci porna na iPhone patří fakt jen mezi veselé historky, zákazníci to chtějí a proto to mají, protože i na cestách je jim smutno). Od pornografa si můžete stáhnout dílo třeba ve všech formách najednou a když se vám nechce čekat, tak si ho můžete i streamovat.
Kde se tedy bere to skálopevné přesvědčení velkých vydavatelství, že každá kopie jejich díla jest tak nesmírně unikátní, že je naprosto nutné, aby za to zákazník platil znova?
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
