Historie grafik v noteboocích: pixel shaders a IGP | Kapitola 6
Seznam kapitol
Nedávno jsme se věnovali začátku rivality mezi společnostmi ATI a NVIDIA. 3D už měl každý čip a od herních se oddělily profesionální varianty pro 3D/CAD nasazení. Dnes se podíváme na první grafické čipy s pixel shadery a na část historie se podíváme znovu z opačného konce spektra – integrovaných grafik.
První krůčky Intelu s 830MG (2001)
Intel je posledním z řady, kterému se zachtělo mít své vlastní integrované jádro v noteboocích a stihl to ještě před koncem roku. Došlo na něj v čipové sadě Intel 830MG. O Intelu jsem se již v minulých dílech jednou zmínil a šlo o odkup společnosti Chips&Technologies, která byla v noteboocích během 90. let velmi oblíbená a byla jedním z tahounů mobilního segmentu. Intel ji odkoupil, aby získal potřebné technologie a zejména nové schopné zaměstnance pro vlastní projekt. Pro 3D část si licencoval technologie od STMicro (zejména dlaždicový způsob zpracování 3D obrazu použitý v kartách PowerVR Kyro).
V roce 1998 jeho počínání vyústilo v desktopovou grafiku Intel i740 demonstrující možnosti sběrnice AGP 2x (Intel záměrně osazoval málo vlastní paměti, aby se většina textur ve 3D tahala přes sběrnici). Čip měl dvě pixel pipelines a podporoval DirectX 5. Velkého úspěchu se ovšem nedočkal, přestože jeho výkon nebyl špatný na levné řešení.
O rok později Intel tento čip vylepšil o nové technologie (podpora DirectX 6), přidal výkon a nazval jej i752. Opět šlo o řešení s malou vlastní pamětí, které spoléhá na maximální využití AGP. Není divu, že ještě téhož roku vložil toto jádro do čipové sady (i810/i815). Šlo ovšem pouze o řešení pro stolní počítače a stojí za pozornost, že BIOS vyhradil pro videopaměť pouze 1 MB prostoru. Zbytek (do 32 MB) si grafika odebírala z hlavní paměti až na základě požadavků aplikací v operačním systému.
Do notebooků se dostává až druhá generace Intelovských sdílených řešení – i830MG. 128bitové jádro s dvěma pixel pipelines podporuje DirectX 7 a tiká na 166 MHz. Počin od Intelu má proti konkurenci nevýhodu hlavně v horší akceleraci videa – ani nevím, zda šlo o hardware, nebo ovladače, ale některé větší datové toky už dělaly grafice problémy a lidé si na to čas od času stěžovali. Taktéž v ovladačích byly zprvu chyby, kdy se externí monitor přepínal do vertikální frekvence 60 Hz, kterou nebylo možné zvednout, a občas nefungovala rozšířená plocha.
V případě 3D vykreslování byl použit zmíněný dlaždicový způsob, kdy se pro každý snímek nejprve spočítá geometrie a osvětlení, aby se následně obraz rozdělil do dlaždic, které se následně zpracují. Výhodou takového řešení je, že se nemusí počítat pixely objektů, které jsou překryté jinými objekty.
3D výkon naopak zas takový problém nebyl (v mezích sdílených řešení). Pohyboval se okolo SiS 630 a tím, že se dostával i do dražších notebooků s lepšími procesory, mohl jej místy překonat i o 20 % (SiS ovšem vítězil v kompatibilitě). Zde se ukázala hlavní výhoda Intelu – jakožto výrobce procesorů by respektovaný i v čipových sadách, takže měl lepší cestu podívat se také do ultramobilních profesionálních řešení.
Nejsem si jen jist, zda uživatelé těchto notebooků byli také nadšení. Tedy vlastně jsem – v této době se začala formovat averze vůči sdíleným řešením, která u některých trvá dodnes. Například při přechodu z ThinkPadu X23 na ThinkPad X30 byl integrovaným Intelem nahrazen dedikovaný Radeon 7000, jehož výkon byl skoro dvojnásobný; u konkurence byla situace obdobná.
